Ke konci února, na začátku března se na svět prodírají první sněženky. O několik týdnů později a po několika dalších mrazících se les národního parku podobá pestře kvetoucímu moři. Když jsou sněženky v plném květu, starají se rozkvetlé jaterníky, dymnivky plné, lýkovce jedovaté, plicníky lékařské, prvosenky jarní a orseje jarní o zářivý barevný kontrast. I mezi keři se nachází raně kvetoucí druhy: Strmá, jižně exponovaná šíje ostrohu Umlaufberg je zcela pokryta žlutě kvetoucím dřínem obecným.
Vedle optických půvabů zaplavuje jarní les květinová vůně fialek (violka vonná) nebo lýkovce jedovatého. Bez břichatých čmeláků a činorodých včel by se opylování v předjaří sotva obešlo! Přestože v lese poslední zbytečky sněhu ještě tu a tam zakrývají zemi, láká hřejivý vzduch první hmyz z jeho zimního příbytku. Také motýli jako žluťásek řešetlákový, babočka kopřivová a babočka paví oko poletují již jako barevné chomáčky vaty nad Poustevnickou loukou.
Také zvukově má jaro v Podyjí co nabídnout: Z korun stromů se již na začátku března ozývá volání či divoké bubnování datlů, kteří už brzy z jara obsazují svá teritoria. Národní park poskytuje díky velké nabídce mrtvého dřeva životní prostor osmi z deseti domácích druhů datla! Díry v kmenech stromů podél Poustevnické stezky (Einsiedlerweg) jsou svědectvím "lékařské" péče a přítomnosti datla černého.
Nápadný je také hlas kukačky, zpěv budníčka lesního a cvrlikání sýkorky modřinky. Naplňují vzduch hlasitým koncertem - "Píseň jara" je všudypřítomná. Vydávání hlasitých tónů je zaručený prostředek, jak na sebe upoutat pozornost. V okolí Správní budovy a návštěvnického centra národního parku a poblíž zříceniny hradu Kaja (Chýje) dokresluje večerní atmosféru volání samečků kuněk a ropuch, lákajících samičky, připravené k páření.
Čáp je mezi živočišnými obyvateli národního parku skutečným poslem jara: Od poloviny března se čápi černí vrací do Podyjí ze svých afrických zimovišť. Ke svému starému hnízdu mají loňští "manželé" velmi silný vztah a znovu se zde setkávají. Na příhodných místech krouží tito nápadní ptáci vysoko v termických proudech a elegantně plachtí nad meandry Dyje. V Hardeggu lze čápy černé nezřídka spatřit i v nízké letové výšce. Zvláště často jej lze pozorovat při hledání potravy na Dyji v okolí ostrohu Umlaufberg.
Jarní povodně na Dyji
Během jarní procházky se Dyje ukazuje v celé své síle - a občas dokonce zalije břeh. Průměrný roční průtok Dyje u Hardeggu činí 9,74 m³/sek. V období oblevy, kdy už půda nedokáže pojmout žádnou vodu, přichází ve spojení se srážkami zas a znovu jarní povodně. Zpravidla je zachytí Vranovská přehrada. Hrozí-li přeplnění přehrady, výpusti se otevřou a zvýší se průtok vody.
Při jarních povodních stoupá průtok na cca 60 m³/sek., na vodoměru pod Hardeggem pak lze naměřit výšku hladiny 230 cm. Na mnoha místech zasahuje voda i turistické stezky, v kritických případech Správa národního parku uzavírá Podyjskou trasu (Thayatalweg) nebo cestu údolím potoka Kajabach.
Léto v Podyjí
Léto v Podyjí je pozvánkou k ochutnávce pestré hojnosti a popuštění uzdy fantazii. Letovisko vyvolává vzpomínky na časy, kdy bylo všechno tak trochu útulnější a člověk chodil bos.
Zrána visí nad Dyjí hustá mlha, zejména pak po nočním dešti. V prvních paprscích slunce se vyhřívají užovky podplamaté a užovky stromové, vážky a brouci. Z puklin strmých skalnatých svahů vylézají smaragdové ještěrky zelené, mezi nimi se prohání kobylky a do květin zamilovaní motýli. Rostliny, vyskytující se na horkých, suchých skalách, jsou vyslovenými specialisty. Některé z nich, jako např. rozchodník, dokáží v tlustých listech zadržovat vodu, jiné, jako jestřábník, si pořídili hustou srst na ochranu proti slunci. Během velkých veder se lístky srolují a ukáží svůj bílý plstnatý rub. Stejně jako u suchých luk na dně údolí i zde platí: Čím méně živin v půdě, tím druhově bohatší porost.
Na původních březích Dyje loví konipas bílý a skorec vodní v černo-bílém a hnědočerveném šatu, kdo dává pozor, spatří oranžovo-modrého ledňáčka mihnout se nad vodní hladinou.
Les, který se táhne podél Dyje přes strmá úbočí až na náhorní plošiny, byl dříve i přes svou nedostupnost těžen. Dnes v něm můžeme vytušit budoucí divočinu. Husté listoví vysokých stromů skýtá v horkých dnech zelenou ochranu. Příjemnému, chladnému mikroklimatu přispívají nepochybně i chladivé vody Dyje. Kromě přímého ochlazení se řeka stará i o neustálé lehké proudění vzduchu. Proto jsou procházky Podyjím i parných letních dnech příjemně osvěžující.
Dobře se tu cítí i ptáci. Les je naplněn jejich zpěvem. Melodie a vysoké volání přehlušují i šum Dyje nebo bublání a šplouchání potoka. Budníček menší, pěnice černohlavá, pěnkava a střízlík provází návštěvníky údolím. Na okraji cesty lze objevit rosničky a slepýše. Při bližším pohledu oko odhalí i spoustu šneků, pavouků, chvostoskoků, střevlíků, klopušek a mravenců.
Rozkvetlá louka a senoseč
Mimo příjemně chladné klima lesa nás na polní cestě zaplaví horký vzduch naplněný lučními vůněmi. Pryskyřník prudký, kozí brada a třezalka, fialový chrastavec, svízel syřišťový, jetel luční, svízel povázka, řebříček a kakost luční. Pestře rozkvetlou louku obletují motýli, doprovázeni cvrčky, kobylkami a cikádami. Krása vyžaduje péči: V národním parku se seče v souladu s ochranou přírody; vždy zůstane kousek louky neposečený. Tento zelený ostrov je útočištěm pro živočichy; ponechané rostliny jim skýtají potravu a úkryt.
V okolí Správní budovy a návštěvnického centra NP pečuje rehek domácí o své hnízdo, strnad obecný si prozpěvuje od rána do večera a vzácný ťuhýk obecný hledá úkryt v trnitém křoví. Bylinná zahrada zve k odpočinku. S trochou štěstí lze navečer na polích zaslechnout volání křepelek.
Aby bylo možné celou tuto rozmanitost a nedotčenost luk, lesů a říčních údolí zachovat a chránit, bylo Podyjí u Hardeggu prohlášeno národním parkem. Hosté jsou vítáni: k pozorování, objevování, poznávání, snění a vychutnávání.
Barevný podzim a šedivý listopad
Barva podzimu se jmenuje "pestrá". Při procházce Národním parkem Thayatal se les předvádí ve veselých barvách. Jako při nějaké velké společenské události se každý strom snaží být nápadný svými veselými barvami. Zvláště výrazná je jasná oranž buku lesního, nicméně také červeň javoru mléčného vyniká vedle hnědých a žlutých tónů ostatních druhů stromů.
Podzim je časem sklizně i v národním parku. Mnohá semena a plody dávno dozrály a lákají savce a ptáky ke sběru do své zimní zásoby. Návštěvníci národního parku se mohou sami přesvědčit o lahodné chuti přírody: ostružiny, trnky, lískové ořechy, dřínky a semena klokoče vypadají hezky a ještě k tomu skvěle chutnají. Aby zbylo dost i pro zvířata národního parku, platí zásada: "Ochutnávka povolena, ovšem sbírání zakázáno!"
V národním parku není dovoleno ani sbírat houby. Zato se z krásných hřibů pravých, bedlí, kozáků březových a křemenáčů osikových na okraji cesty mohou těšit i další návštěvníci. Barevné louky se nyní oděly pouze do zelené, luční květiny již dávno odkvetly. Existuje však půvabná výjimka: Krátce před prvním mrazíky zde kvete jako jediná květina, ocún v něžné růžové. Ocúny vykazují podivné chování, které dnes považujeme za adaptaci na krátké letní vegetační období během dob ledových. Rostlina kvete na podzim, listy a plody se však vyvíjí až v dubnu následujícího roku. Protože jsou ocúny jedovaté, zvířata se jim vyhýbají.
Po prvních mrazících, když k zemi padá listí a na krajinu se snesou zasmušilé mlhy, Podyjím se rozprostře melancholická nálada. Pestré barvy zmizely, šedivé kmeny stromů a ponurá hněď listí dominují obrazu krajiny. Procházka přírodou může být i přesto nádherným zážitkem. Z pravidla člověk nepotká kolemjdoucí a řeka působí zvláštním kouzlem i přes pochmurnou listopadovou náladu.
Zimní procházka Podyjím
V mnoha článcích o Národním parku Thayatal lze spatřit působivé obrázky krajiny. Avšak pouze zřídka se do pěkné sbírky fotografií zatoulá nějaký ten zimní snímek. Žádný div, vždyť procházka zimním národním parkem je stále ještě ryze tajným tipem.
V prosinci se vlhký západní vítr často postará o zvláštní klimatický fenomén: Silná jinovatka pokryje stromy, keře a trávy Podyjí. Dlouhé, bizarní ledové krystaly rostou na jehličí, listech a kůře stromů. Celé údolí přikryje ledová krusta, jen na jeho dně způsobuje teplo Dyje absenci ledové vrstvy.
Také zcela bílé, ale přesto jinak, vypadá údolí po dlouhém sněžení. Sníh se měkce snese na krajinu a vytváří jemné, oblé tvary. Protože pestré barvy vegetace zmizely, vystupují tmavé kmeny stromů mnohem zřetelněji. Bez listí se lesy najednou jeví mnohem volnější a průhlednější.
Podél turistických tras lze objevit nespočet zvířecích stop, stopy lišky, jezevce, ale i volavky popelavé lze docela snadno rozpoznat. Zima je mimochodem obzvláště příhodným obdobím pro pozorování zvěře. S přibývající zimou se snižuje pohotovost zvířat dát se na útěk. Což znamená, že vzdálenost úniku se zkracuje. Důležitější je však, aby návštěvník neopouštěl značené cesty. Pouze tak se zvířata naučí, že pro ně člověk nepředstavuje žádné nebezpečí.
Vranovská přehrada se stará o to, že je národní park i v zimě pro mnohá zvířata atraktivní. Vypouštěním přívalové vody dvakrát denně zůstává Dyje dalece bez ledového pokryvu. Až 200 labutí tak využívá Dyji jako zdroj potravy. Také u rybářů málo oblíbení kormoráni se objevují častěji ve větších skupinách a noří se do vln Dyje za rybí potravou. Právě tak ledňáček se živí rybami. Jeho vesele barevné peří představuje pestrou skvrnu na pozadí zimní krajiny Podyjí. Zvláště působivý je však zjev jiného zimního hosta. Volavky popelavé se vyplaší a poletují vzrušeně okolo, když se na nebi objeví orel mořský. Jeho nádherný zjev podtrhuje jeho velikost a obrovské rozpětí křídel, díky jeho bílým ocasním pérům jej lze snadno rozlišit od ostatních druhů orla.
Při zvláště nízkých teplotách Dyje nakonec zamrzá. Bílá ledová přikrývka na tmavé vodě představuje nezvyklý výjev. Jakmile mrazy povolí, praská ledová vrstva s hlasitým rachotem. Ledové kry se posouvají k sobě a přes sebe, čímž vznikají bizarní tvary. S prvním jarním paprskem mizí i toto kouzlo. Ještě dlouho před tím, než roztaje poslední sníh, lze na jižních svazích spatřit první jarní kvítky.
